Když se řekne konec..
Já vím, já vím, říkám si pořád dokola a doufám, že se něco změní k lepšímu. I když dobře vím, že lidi se nikdy nemění. Prostě to tu vydržím, snesla jsem horší věci, jsem v tom přeci přeborník.
Sedím zavřená v pokoji a začínám být alergická na každého v tomto domě. Už zase se hádají. Dcera H stojí na schodech a křičí na mámu, která jí argumentuje z kuchyně. Několik minut je slyšet křik, bouchnutí dveří a pláč.
Skvělé. To abych radši ani nechodila dolů z pokoje.. zase nálada, jako každej den.. :/ Ta zas bude chodit po baráku a až mě potká zase mi něco vyčte. Pesimistka jedna.
Každej den najde něco, co je špatně. Prostě přijde a řekne tohle a tohle je tak a tys to udělala tak a to je špatně a uděláš to znova... -super. Kdyby mi to třeba někdy vysvětlila, nikdo mi nic neřekne, nevysvětlí a pak se diví, že to dělám jinak nebo nedělám vůbec. –Božeee !! Zachvíli se zase přiřítí s tím co jsem udělala jinak, špatně nebo zkrátka nevyhověla jejím představám.
Večer končím u skype, zdrcená tím, že dělám všechno špatně, jinak a nechápu její představu kompletního imaginárně srovnaného baráku. Nenávidím to tady! Jak může bejt někdo tak sobeckej?? Takovej, že na každý dveře dá cedule „maminka má poslední slovo“ nebo „pokud nehodláš poslouchat najdi si práci, plať nájem, vypadni z domu“ myslela jsem si, že je to vtip, než mi došlo, že tady je to vlastně zásadní pravidlo.
Tohle nemůžu ve zdraví nikdy vydržet. Jsem tu druhý měsíc a mám tu být od teď ještě nejméně rok!! To nedám. :( Každej den zdrcená sedím u pc a hledám útěchu u svého přítele. Chudák, snaží se mě držet nad vodou v trochu optimističtějším světě, který mi během vteřiny zničí ta pesimistka.
„ Nebreč lásko, to bude v pořádku a když ne pojedeš domů, ju?“ Zbystřím, protože to je to co bych teď vážně moc chtěla.
„Opravdu? A kdy? Za měsíc, v prosinci nebo ještě později? Vždyť jsem tu hlavně kvůli škole a to tu musím být rok abych ji dokončila :( „
„Ale notak! Nemůžu tě takhle vidět každý den. Jestli to bude pořád stejný tak pojedeš domů!“
„Kdo? Co se děje?“ přichází do pokoje kamarádka.
„Ale nic“ pípnu
Přítel jí ve zkratce vysvětlí co se děje.
„Jéžiš, tak se sbal a dojeď :) ju :)“
Po dalších pár dnech probíhajících zhruba stejně, tedy plné problémů, výčitek a ignorace ze strany rodiny, uzavírám tuto kapitolu rozhodnutím „konec“
Celý den se připravuji na to jak jim řeknu, že když koncem tohoto týdne jedu na své prázdniny domů na cca 2 týdny, že už se zkrátka nevrátím. Bože, celá se klepu. Snad to nějak zkousnou. Ona mě asi seřve, bude mít milion připomínek a argumentů :(
Tatík už je doma, skvělé teď jen musím počkat na ni až dojede večer z práce.
„Proboha, už je tady!“ letím jako uragán ze schodů a stoupnu si před tatíka s papírkem v ruce, který sedí u televize na gauči a pobaveně sleduje, co se bude dít.
„Copak?“ nadhazuje
„No chtěla bych Vám, něco říct ohledně těch mých prázdnin..“ odpovídám
Vtom vchází maminka domů, možná utahaná z práce, tede opět se svým přísným a zamračeným výrazem ve tváři. Mezitím tatík vyzvídá ohledně čeho se chci bavit. Já tedy odpovídám, že bych bohužel chtěla končit, že tady nejsem šťastná a tak. On s ledovým klidem odpovídá, že to vůbec nevadí, že každý člověk musí dělat to co ho baví. Pokud tedy nejsem šťastná, není jediný důvod tady přeci zůstávat. Byla jsem ohromena jeho pochopením. Poté mě poslal spát s tím, že mamince vše vysvětlí a nemám si s tím dělat starosti. Byla jsem ráda, že to s ní nemusím vůbec probírat, měla jsem z toho opravdu velké obavy, hlavně její reakce jsou vždy špatné, nepředvídatelné a hlavně přehnané. Doposud jsem o pesimismu měla opravdu zkreslené představy, myslela jsem si, že největším pesimistou jsem já a vlastně není tomu tak. Jakmile jsem došla do pokoje a zabouchla za sebou dveře, cítila jsem se jako vítěz, všechno ze mě spadlo, taková úleva a tak moc jsem se těšila domů, hrnula jsem se k počítači informovat přítele jak ten strašlivý pohovor s rodiči dopadl.
Tak, už mi zbývá jen přibookovat k letence kufr a je to vyřešeno. Odjíždím za 4 dny a v neděli ráno okolo 6h ranní mě povezou na letiště a konečně pojedu domů ♥
Druhý den ráno jsem vstala odpočatá, klidná a s velkou dávkou nadšení. Úklid vždy započínám v kuchyni, sešla jsem tedy dolů a vydím HM a HD s několika papíry, kterými na mě mávají.
„Tohle jsou autobusy a taxíky co jsme ti vypsali na neděli a kterými můžeš jet na letiště.“ odvětí s ledovým klidem HM
„Co? A to proč?“ nechápu situaci a vidím jak se mě snaží ...podělat
„No my nemáme čas, takže tě tam nemůžeme zavést.Tak jsme ti našli náhradní odvoz.“ říká HM
Zírám nechápavě na nesmyslně vypsané autobusy a „taxíky“? Co to doháje je? Opravdu mi došla trpělivost. Našli mi autobusy z Camberley do Londýna na letiště za 60Ł a taxi za 120Ł to je vtip??
„Já si najdu vlastní!“ odsekla jsem a odešla do pokoje. Ještě po cestě do pokoje slyším jak na mě HM volá, že tyhle jsou ty nejlevnější. Jasně. To ti tak žeru! pch. Já jela z Leicesteru do Londýna za 15Ł tohle jsou ty nejdražší co ona našla.
Zavřu se v pokoji a nevím jestli se jí mám vysmát nebo mám brečet, když vidím jak falešná ta rodina vlastně je a že tohle všechno po celou tu dobu byla jen přetvářka, že celou tu dobu jsem jen někdo, kdo jim za trapný kapesný dělá tolik úklidu a ještě musí snášet jejich nadřazenost. ÁÁhh! Nejradši bych do něčeho kopla! Jasně, oba odjíždí pryč. Určitě ráno v 6h v neděli mají hrozně moc práce!! zuřím a křičím sama pro sebe..
Po nějaké době jsem se dala do úklidu domu, který trvá minimálně 5h a s opravdu zkaženou náladou jsem měla co dělat, abych jim to tam nepodpálila zlostí.
Mezitím co rodiče byli pryč jsem vychladla a našla si autobus z Bracknellu do Londýna a z Londýna do Stanstedu. Sice jede už o den dříve a budu muset spát na letišti, ale co! Radši budu spát pod mostem než mezi falešnými lidmi. Autobus byl i s kufrem za 25Ł hah. Mysleli si snad, že jsem tak blbá, že jim sežeru jejich "nejlevnější" dopravu. Poté jsem si musela přibookovat kufr k letence jež stál 60Ł teda pálka! :(
Jediné co mě těch pár dnů drželo při životě byl můj notebook s přáteli a jinak vlastně vůbec nic. Rodina byla k nesnesení. Přestali kupovat jídlo do lednice a těch pár dnů jezdili večeřet pryč, takže jsem neměla k jídlu vůbec nic a několik dnů neměla ani toust či teplé jídlo. Už dobře vím, jaká je pravá anglická přetvářka a nejhůře na vlastní kůži. :(