o chrličích a lidech - pravdivý příběh z chorltonu
Dnes jsem měla uplně poslední směnu. Jelikož jsem dostala výpověd s tím, že dokončím tento týden a je neděle a já po celém dnu, kdy jsem dělala KP od 12 do 22.30 jsem teda pořádně grogy. (Kitchen Porter je ta nejnižší práce v kuchyni, je to umývání nádobí) Jsem ráda, že mi vše skončilo, naposledy jsem se rozloučila se všemi a vyrazila domů.
Konečně jdu na autobus, jsem ráda, že je to za mnou a že jsem venku tak brzy, přeci jen KP v kuchyni končí úplně poslední. Bohužel si stále neuvědomuji, že neděle má všechno jinak a že poslední autobus mi jel právě, když jsem končila. Běžím teda na konečnou stanici, a doufám, že snad nějaký autobus ještě chytím. Právě vbíhám na autobusové nádraží a vidím, jak mě zrovna míjí…ten můj.
No nic ověšená taškami s oblečením z práce upadám na velkou kamennou lavici a zmateně zírám do aplikace, jestli náhodou něco nejede. Přeci jen domů to mám asi 3,5 míle a autobusem 30minut. Každý autobus co přijíždí, projíždím appkou, jestli by mě nepřiblížil domů. Nemám rozměněno a tak si nechci brát Uber. Vtom přijíždí autobus, který jede přes Stretford až do Stockportu. Na mapě to vypadá kousek, okamžitě vyrážím a za 2,50Ł usedám do autobusu s nadšením, jak brzy budu doma.
Bohužel Stretford je velký a domů to je pořád ještě daleko téměř 2 míle. Nejbližší zastávka je Chorlton rozhodně ji nesmím přejet.
Vysedám a procházím náměstím, které působí odstrašujícím dojmem. Všude zavřené a posprejované komerční budovy, před pár pajzly osvícenými neonem stojí pár kuřáků v hloučcích, několik rozbitých palet pohozených kolem obchodů a nějaký ten kontejner s odpadem povalujícím se v jeho bezprostřední blízkosti. Pokračuji dál kolem vysoké betonové zdi, za níž se tyčí kovový plot přesahující zeď do výšky asi 3m.(vypadající jako mříže na oknech nějaké nemocnice pro dnešní večer spíš psychiatrické léčebny) Na těchto vysokých kovových plotech je několik nezdařilých bilboardů. Trochu mě rozesmějí. Vážně to vypadá směšně, jdete špinavou ulicí, která vypadá jak z detektivky, a po celé jejíž délce se táhne spousta kovových plotů z nichž do chodníku trčí divoce rostoucí křoví, po chodníku se povalují odpadky, nikde žádný obytný dům, prostě jen vysoká betonová zeď a nad ní se tyčí mříže, ke kterým je přidrátovaný kus kartonu s nápisem „SLADKÝ MED NA PRODEJ!“ Parodie na horor. Ne vážně působí to na mě strašně. Vytahuji mobil pro případ,..vlastně, ani neznám číslo na policii a ani neznám nikoho komu bych v případě nouze zavolala, takže zapínám video a nahrávám své poslední minuty, aby až mě najdou…
Ehm už jsem se Vám zmínila, že jsem nikdy nedokoukala žádný horor? Jednou jsem šla do kina na Jurský park, psali, že je to pro celou rodinu a cestou zpátky, kdybyste mě potkali,..určitě byste si mysleli, že se do pár minut zhroutím. Film tehdy končil v 1h večer, šla jsem prázdným nákupákem a podchodem do garáží, protože jsem tehdy jela autem. Uplně bez sebe jsem doběhla do auta, volant jsem nikdy nedržela křečovitěji, na zadní sedačky jsem se nedokázala podívat a přísahám, že kdyby mi v tu chvíli někdo zavolal na mobil tak…
Ale zpět k cestě domů,..pokračuji obytnou čtvrtí, kde se cítím mnohem klidněji. Nejspíš tím, že vím, že tady prostě někdo bydlí. Navigace mě táhne někam za závoru přes louku. V téhle tmě odmítám jít byť jen kousek z obytné čtvrti. Všechny domy jsou stejné, předzahrádky některých domů jsou zarostlé, vysoké zdi s branami obrostlými keři působící fakt děsivě. Jiné domy mají pěknou příjezdovou cestu vysypanou kamínky a upraveným trávníkem. Další mají na předzahrádce hromadu harampání, dřevěné desky, starý nábytek a různý kovový šrot.
Jsem celá rozklepaná, je mi chladno, tašky mi připadají každou minutou těžší a za celou dobu jsem nepotkala ani živáčka, na cestu mi svítí jen pouliční lampy a můj cíl je v nedohlednu.
A vůbec mám takový divný pocit. Jak procházím kolem všech těch stejných domů, kde někdo bydlí a já najednou zjištuji, že jsem ztratila ten pocit jistoty a domova. Vlastně ani nevím, kdy jsem ho naposledy cítila. Takový ten pocit, když se díváte na dům, kde bydlíte a není to pro Vás jen dům, je to domov, pocit bezpečí, jistoty a zkrátka se v něm můžete cítit samy sebou. Vždy když se vracíte tak Vás ten pocit zaplaví. Pro mě ty domy nic neznamenají, ale pro lidi co v nich bydlí ano. Vrací se sem a jakmile zabouchnou dveře mizí jim z mysli veškeré obavy vnějšího světa jsou uvnitř svého domu a právě tento pocit já nemám. Když procházím tak pozdě večer těmito uličkami se stejnými domy co mi nic neříkají a mám strach, nevím co si počít, uklidní mě vždy ten pocit, že tady v těch domech jsou lidé, co jsou v bezpečí, mají svůj domov a vy jim vidíte až na stůl. Vidíte jak pozdě večer běhají s kartáčkem nebo fénem a nebo přijíždějí z práce. Hned se cítím líp. Tady už to poznávám.Konečně doma! Zabouchávám za sebou dveře a jsem ráda, že je to pryč. Není to ale ten domov je to dům, sdílený s dalšími lidmi, dům co pro mě nic neznamená jen pokoj na přespání.
Spolubydlící je doma. Dnes ráno mi agentura řekla, že se stěhujeme. Je to spousta změn. Další dům, další lidé, bůhví kde zase budu bydlet. Momentálně nemám práci, stěhuju se tento měsíc už do třetího domu a vůbec nevím co si o tom myslet. Jsem unavená a chci si odpočinout. Večeři mám z práce, pustím si k ní seriál a zahrabu se do postele.
Má spolubydlící se rozhodla, že protože dostala klíče, půjde na průzkum domu, kam se máme stěhovat. Nepřijde mi to jako dobrý nápad, ale představa, že se ve 2 ráno objeví v cizím domě plným cizích lidí, kde přinejmenším někoho vzbudí, potká, nebo ji označí za zloděje či případně majznou basebalovou pálkou mi příjde po dnešku docela vtipná. :D nemůžu se přestat smát (jsem zlomyslná :O) Vážně. Sleduju seriál a vtom mi zvoní fb :D videohovor z domu kam se máme stěhovat, nemůžu tomu uvěřit :D umírám smíchy, to je spolubydlící a ukazuje mi náš pokoj a skříně :O a máme vlastní koupelnu s vanou a sprchovým koutem, kříčím štěstím a myslím, že omylem budíme budoucí spolubydlící. Pak už jen slyším jak rychle utíká z domu :D Vážně někoho vzbudila je fakt číslo :D Za pár desítek minut je doma a líčí mi náš nový dům :D
Něco po 4h usínám. V 7h mě vzbudí mobil. Někdo mi volá. Přijmu hovor a nabíhá mi mozek do angličtiny. Někdo na mě mluví česky. Agentura, ve které jsem se registrovala chce, abych šla do práce. „TEĎ?“ Podívám se na spolubydlící, kterou jsem právě vzbudila. „My ale spíme?“ odvětím a osoba na druhé straně něco odvětí já něco nesrozumitelně mumlám, ani nevím co, jelikož mi mozek po pár hodinách spánku asi nestihl naběhnout a je v režimu offline a protistrana proto hovor nakonec ukončí. Spolubydlící dostane brutální záchvat smíchu z rozhovoru, který jsem ze sebe vysoukala. Uvědomuju si, že to není fajn. Zbytek rozhovoru mám v mlze jen vím, že se mi zdálo o chrličích z Chorltonu a chci být chrličem. Chrlič totiž jen sedí u domu a to je celá jeho práce. Mám ráda anglické domy a na terase bych vydržela sedět celý den, proč mi za tohle nemůžou lidi platit? :O Jo a vůbec jsem se Vám nezmínila o tom kolik chrličů je v Chorltonu, je jich VÁŽNĚ hodně! Protože celé video mluvím jen o nich a o tom jak mě sledují..
No nic byl to dlouhý den jdu spát, vím, že už je ráno ale sakra..
