Příjezd do UK
Přílet do UK
Po příletu do UK se chvíli motáte po letišti, řekněme, že rodina Vás bez problémů našla, nebo jste si zavolali či něco jiného. Každopádně si Vás odvedli do auta, naložili a vesele vyrazili domů. Rodina dobře ví, že i když pojede hodinu či dvě, nevypáčí z Vás ani slovíčko. Můžete ji mile překvapit, ale také stroze odpovídat na jejich dotazy, což stejně očekávají. :)
První den (neděle)
Má první rodina mě nejdříve zavezla na oběd, jelikož jsem doletěla v 1h odpoledne a od rána jsem měla pouze odpornou bagetu z letištní haly. Pojedli jsme a jelo se vesele dále. Samozřejmě jsem celou cestu mlčela, malá sedmiletá holčička se mě snažila trochu zklidnit a tak si hrála celou cestu s plyšáky :) Chvíli váhala zda mě zapojit a tak jsem se rozhodla udělat krok já a dala jí plyšáka jež byl pro ni dárkem z Čr. Dívenka byla zcela nadšena a pokračovala v hraní s plyšáky. Domů jsme dojeli brzy večer kolem 7h UK času ovšem a já si odnesla zavazadla do pokoje, zeptala se na pár věcí a vytasila svůj notebook. Okamžitě na mne dolehl všechen stres, smutek a já celý večer probrečela u notebooku, na skype se svou rodinou. Když jsem celá ubrečená vykoukla z pokoje našla jsem kresbu s nápisem vítej :) bylo to velmi hezké a taky jsem si připadala jako zrádce obou stran. Odešla jsem od rodiny kam se chci hned vrátit a přitom mám tak skvělou dívenku a rodinu. :( Na oplátku jsem jí do postele dala velké balení Lentilek. Byl večer a dívenka nalezla lentilky a vydala se za mnou, aby mi popřála dobrou noc. Zjevně dobře chápali co se děje a tak slušně zaklepala, já jí nemohla neotevřít (zjevně jsem vypadala hrozně) popřála jsem dobrou noc a opět zavřela.
Druhý den (pondělí)
Ráno po probuzení jsem se koukla z okna a opět mi došlo, že jsem daleko od přítele a rodiny a nastal další žal a smutek v mém srdíčku. Další proplakané ráno. Jelikož rodina dobře věděla co se bude dít, měla jsem první týden naordinován velmi volně. Vstávat jsem mohla kdykoliv a rodina měla volno, tudíž byla přítomna, kdyby nastal jakýkoliv problém. Nemusím říkat, že jsem do oběda skoro promáčela polštáře. Nakonec jsem se však rozhodla,že vyrazím na průzkum domu. Vyrazila jsem a ihned se jala uklízet cokoliv, co mi znemožní přemýšlet nad tím, kde jsem. Tedy nejlepší na smutek je práce. Poradili mi se vším a komunikace probíhala bez problémů. Vzali mě na nákupy a ukázali mi město. Vše bylo v pořádku. Jen ten smutek mě stále tížil. Vždy, když jsem viděla něco úchvatného, vzpoměla jsem si na přítele, který se těší, až mu vše ukáži. Informace jsem hltala jako nasakující houba a rodina si velmi pochvalovala mou angličtinu.
Třetí den (úterý)
Jelikož jsem dostala plán s úkoly, denně, týdně, měsičně atd vytvořila jsem si pevný rozpis a začala s úklidem. Není to nic těžkého co by trvalo dlouho. Lehké práce, zkrátka vše co je doma zapotřebí. Rodiče Vám vždy poradí, když nebudete vědět či nastanou problémy. Nebojte domluvíte se i když neumíte moc dobře jazyk. :) Každá rodina je sice jiná a děti jsou trošku divotvorné, ale není to nic co by se nedalo vydržet nebo co by jste nechtěli dělat. Myslím, že není třeba popisovat další dny. Je Vám smutno, zvykáte si a taky přicházíte věcem na kloub a rozkoukáváte se po okolí. Časem určitě poznáte spoustu nových tváří a přátel a nebude se Vám odtud ani chtít. Kontakty se navazují velmi snadno, všichni se na Vás tady tlemí, a tak Vám to vždy příjde tak divné, že něco prohodíte. :D
