The umbrella
Když jsem odjížděla z Česka měla jsem s přáteli oslavu na rozloučenou. Dostala jsem spoustu dárků, které mi připomínali, že mám přátele, kterých jsem si vážila. Do doby mého rozchodu, kdy mě pár z nich zradilo. Dostala jsem deštník s jednorožci a polštář od dvou různých osob.
Zkrátka po rozchodu jsem se chtěla zbavit všech vzpomínek na tyto lidi a i těch věcí co mi je přípomínaly a určitě chápete proč. Prostě se vyrovnat s minulostí a udělat čáru za těmito lidmi. Lidmi co si místo v mém životě nezaslouží. A odstranit tak poslední kousky minulosti. Možná si řeknete, tak proč jsi prostě nevyhodila ty věci do popelnice? Nevím. Popravdě nevím. Ale kdybych to udělala, nebyl by nikdy vznikl tenhle příběh.
Tady ho tedy máte THE UMBRELLA
Tedy byl to dlouhý tmavě modrý deštník s jednorožci (někde Vám vyhrabu fotku) a plna zlosti jsem jej chtěla omlátit nejraději o nějaký plot nebo popelnici, jistě chápete, ale časem ze mě ta zlost vyprchala. Uvědomila jsem si, že ti lidé si nezaslouží , aby ovlivňovali moje emoce, nezaslouží si abych na ně vůbec myslela. A tak jsem deštník pohodila do skříně a ignorovala jej.
Po pár měsících jsem si všimla, že deštník stále leží pohozený ve skříni, a tak jsem jeden deštivý den vzala tento deštník a jela do centra Manchesteru. Byl opravdový slejvák. Fakt hrůza. Procházela jsem náměstí a hledala v davu tu slečnu dokonalou.
Po pár minutách jsem před sebou zahlédla rodinu se dvěma dětmi, holčička možná okolo 10 let a chlapec tak 6let. Krčili se celá rodina promočení pod jedním deštníkem, který nesla maminka a šli směrem k nákupnímu centru ulicí plnou lidí. Holčička už měla promočenou bundu do pasu a chvilku to vypadalo, že už popotahovala. Rodina se chvilku zastavila a tatínek se snažil děti utěšit. Nebo alespoň takto mi to z dálky připadalo, bylo mi jich hrozně líto. Šla jsem tedy chvíli za nimi a pak jsem holčičku zastavila a zeptala se jestli má ráda jednorožce, nevěděla co říct a zírala na mě. Muselo to znít hloupě od cizího člověka a tak jsem jí ukázala deštník a zeptala se, jestli by ho chtěla, že je sice s jednorožci ale, že bych jí ho ráda dala. Chvíli zmateně koukala, prohlížela si deštník a pak kývla, celá rodina se zastavila, když viděla, že se s holčičkou bavím a předávám jí deštník. Když už deštník držela, bylo vidět, že při pohledu na maminku, která jí sjela pohledem jí trochu zamrzl úsměv a bylo jí jasné, že deštník mi bude muset vrátit. Tvářila se trochu zklamaně, ale neříkala nic a čekala co bude dál. Maminka s deštníkem pod kterým se krčil zbytek rodiny přišla blíž, rozhlédla se kolem sebe a zeptala se mě:
„A vy ten deštník nepotřebujete?“ naznačujíc, že naprosto zmoknu v tomto lijáku tudíž jsem asi blázen :D z jejího výrazu.
„Mě už se ten deštník nelíbí“ usmála jsem se na ně a nasadila si kapuci.
Holčička a celá rodina se chvíli zmateně dívali, a po chvilce se začali usmívat také. Holčička měla v tu chvíli ten nejkrásnější úsměv na světě a upřímnou radost. Chvíli jsem pokračovala za nimi, a po pár vteřinách je obešla a zamířila do Primarku. Když jsem se otočila viděla jsem ty nejkrásnější úsměvy plné radosti a hřálo mě to u srdce. Byla jsem na sebe hrdá. Ale hlavně jsem si tuhle vzpomínku, tuhle drobnou chvíli, chtěla zapamatovat navždy. ♥
Vlastně obyčejný příběh, co mi udělal radost. Kdybych ten pro mě hloupý deštník co jsem tolik nenáviděla vyhodila do popelnice, nerozzářila bych ničí den. Nenaplnila by můj den dneska žádná vzpomínka. A je jedno jaké vzpomínky na ten deštník mám a jaký příběh měl, protože udělal někomu radost a jeho příběh začíná u někoho jiného, kdo na něj bude mít hezkou vzpomínku a třeba i tahle vzpomínka ovlivnila nejen to děvče, ale i její budoucí názory J
..a ten polštář?
THE PILLOW
Od své tehdy „nejlepší kamarádky“ jsem dostala polštář. Rozhodla jsem se, že půjdu směrem na náměstí, kde právě probíhal festival jídla, v tašce jsem měla polštář, toust a plyšáka od svého ex. Když jsem šla okolo kostela zahlédla jsem pár ležící vedle sebe ve spacácích. Žena od někoho cizího dostala trochu jídla a hned budila svého přítele a kousek mu dávala, bylo to tak krásné to nadšení z ničeho. Ta vděčnost za obyčejnou věc, že jsem se rozhodla, že oni budou ti co si zaslouží tento polštář na spaní, jídlo a plyšáka, jež mohou darovat dál nějakému dítku a třeba za to dostanou milou odměnu od rodičů J Nenápadně jsem tedy přišla k nim a když si povídali, přišla jsem blíž a vytáhla z tašky zhlavec a koupené jídlo, v šoku si věci brali a úsměv jim zářil, nakonec jsem vytáhla plyšáka s tím, aby ho darovali nějakému dítku, kývali hlavou a měli obrovskou radost a děkovali. Byla jsem ráda, že alespoň někomu mohou tyto věci, co bych jinak vyhodila zpříjemnit den. Je to sice jen drobnost a když se rozhlédnu kolik bezdomovců je v Mcr je mi z toho smutno, ale bohužel nemůžeme zachránit svět. Ale můžeme darovat úsměv.